Dnes je tomu 67 let, kdy byli komunistickým režimem na Pankráci zavražděni Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra.
Jejich památce vzdávám čest, ale připomeňme si, že se zdaleka nejednalo o jediné oběti zrůdné komunistické ideologie. Komunisté popravili, umučili a uvěznili mnohem více Čechů a Slováků. Jejich perzekuci se nevyhnuli ani hrdinové ze západní fronty, skauti, sokolové, umělci, zemědělci, podnikatelé a další. Za oběť totalitního režimu považuji i naše řeky, náš vzduch, naší krajinu, naši architekturu, kulturu. Komunisté napáchali spousty materiálních škod naší zemi; hlavně ale napáchali škody mentální. Proto říkám, že vůbec největší obětí komunistického režimu je duch našeho národa. Ten musel trpět 40 let nesvobody, útlaku, lží, vražd a nespravedlnosti. A s lítostí konstatuji, že se dodnes zcela nevyléčil a že jeho léčba, bohužel, ještě nějaký čas potrvá.
Říká se, že si lidé musí neustále připomínat to špatné z historie, aby se již nemohla opakovat. Ale v dnešní době, kdy zločinecká organizace – komunistická strana je dle průzkumů druhou nejsilnější stranou v ČR si kladu otázku- nezapomněli jsme? Jaké jsou důvody, které vedou naše spoluobčany k tomu, že podporují stranu, jejíž místo u moci by znamenalo násilí, utrpení a nesvobodu?
Přemýšlím nad tím už od doby, kdy jsem mohl poprvé k volbám, a jsem čím dál tím víc přesvědčený, že moji rodičové, jejich přátelé a vůbec ty první porevoluční dospělé generace udělaly chybu. Že se nedostatečně vypořádaly s komunismem a zároveň se nedostatečně zapojily do veřejného života.
Jestli měla místo Sametové revoluce být revoluce krvavá? To si netroufám říci. Jestli měla být komunistická strana zakázána zákonem? To je dnes otázka bezpředmětná. Spíš mám dojem, že si tehdy všichni mysleli, že už to půjde samo. Že vyklidili veřejné pole všem možným prospěchářům, zlodějům a i bývalým komunistům, milicionářům a příslušníkům STB. Že si mysleli, že svoboda a demokracie je stav setrvalý, který jsme si sametovou revolucí vybojovali a že se mohou v klidu věnovat svým vlastním životům a o život veřejný se příliš nezajímat. Jenže demokracie je jako láska. Je to každodenní boj, je třeba ji udržovat, pečovat o ni, zalévat ji, aby nezvadla. Občas je to docela náročné, otravné a zdlouhavé, ale při řádné péči nese cenné plody v podobě života ve svobodě.
Možná právě proto, že jsme po revoluci usnuli na vavřínech, jsme nevybudovali tak skvělou zemi, ve které by možnost volit komunisty naše spoluobčany ani nenapadla.
Možná bys, vážená generace mých rodičů, měla konečně pohlédnout pravdě do tváře. Možná bys to samé měla udělat i ty, moje generace narozená krátce před a krátce po Sametové revoluci. Obě byste se měly o demokracii více zasazovat, více o ni bojovat. Možná byste mohly v mnohem větších počtech vstupovat do demokratických politických stran, nebo spolků a hnutí. Více se spolčovat a více komunikovat s Vašimi politiky. Nerad bych se dožil dne, kdy bychom si, stejně jako v roce 1948 svobodně a v demokratických volbách zvolili další nesvobodu. Já za to bojuji, a není to žádný med. Zkuste to taky!